Drobečková navigace

Úvod > Zámek > Divadélko Na zámku

Divadélko Na zámku

DIVADÉLKO  NA  ZÁMKU vzniklo v roce 1996 z iniciativy Emanuela Matyse a zastupitelstva obce, jehož starostou tehdy byl Karel Stejskal. Při střídání stráží ve funkci starosty pokračoval v této podpoře i jeho nástupce Petr Baudyš a nové zastupitelstvo. Při naplňování tohoto projektu využil Emanuel Matys dlouholetých zkušeností z funkce dramaturga Československého rozhlasu a Československé televize.  Projekt nezůstal jen záležitostí obce, ale také zaujal zastupitele okolních obcí Doubravice, Dubence, Lanžova, Zábřezí a Trotiny. Z převážné většiny občané tohoto regionu vytvořili návštěvnickou obec, takže představení byla většinou vyprodána.

V současné době Divadélko nehraje z finančních a provozních důvodů. Na této scéně - bez základního technického vybavení - se odehrálo 64 představení a účinkovali na ní umělci téměř všech pražských divadel a divadelních agentur. Významná pomoc byla od Ústřední hasičské školy, které dříve zámek a tím i divadelní sál patřil a později od Hasičské vzájemné pojišťovny Praha.   Aby se mohlo  v tomto sále představení uskutečnit, byla to zásluha mimořádné obětavosti fa Sound service ze Dvora Králové n.L., která  každé představení osvětlovala, ale také ozvučovala.  Byl to často obdivuhodný výkon, protože teprve v den představení se technická skupina seznamovala s požadavky režisérů jednotlivých představení. Zajímavá byla i skutečnost, že celý záměr uskutečnit i v tak malé obci divadelní a koncertní představení, vytvořil mezi všemi obcemi tohoto regionu vzájemnou hlubokou vazbu.

Po počátečních krůčcích se k tomuto projektu přidávala i řada dalších obcí jako město Lázně Bělohrad, Šárovcova Lhota, Zdobín, Miletín, Trotina, Třebihošť. V neposlední řadě po otevření Informačního střediska města Dvůr Králové - kde jsme mohli umístit předprodej vstupenek - jezdili k nám návštěvníci i z tohoto města, kde kultura má hluboké kořeny a kde tuto nabídku výborným způsobem zajišťuje Hankův dům. Součástí dramaturgické koncepce byly i koncerty. Byl to především prof. Jan Tomeš, který svými houslovými koncerty navedl diváky na krásu klasické hudby.

Hlubokým dojmem zapůsobil i soubor Hradišťan se svým primášem Jurou Pavlicou

Javory Hana a Petr Ulrychovi

Nezapomenutelný večer v parku připravily Javory Hana a Petr Ulrychovi. Dva, kteří nikdy nezměnili rytmus, kteří vystoupili k nejvyšším uměleckým metám, ačkoliv se nikomu nepodbízeli, ani nepoklonkovali i když i jejich výboj nebyl přímočarý - od bigbítových kapel Vulkán a Atlantis až po spolupráci s Gustavem Bromem. Všechny diváky učarovala hudba, veliký hlas pokory a neskonalá hloubka písní. Na scéně jsme také slyšeli vynikajícího zpěváka Karla Černocha. Byli jsme tomu velmi rádi, i když jsme tehdy ještě nevěděli, že Karel se už do Poličan nikdy nepodívá. Nezapomenutelné chvíle byly s folkovou legendou Pavlem Žalmanem Lohonkou.

Na vánočních koncertech nechyběl ani místní velice vážený - dnes už nežijící - muzikant Blahoslav Blahovec. Doprovázel mimo jiné na svůj akordeon i Josefa Tomeše v krásných vánočních etudách. 


suchy.jpg

V další kapitole se zmíníme o některých představeních, které  v desetileté historii Divadélka byly nejzajímavější a divácky nejvděčnější. Dramaturgie Divadélka se opírala o dvě divadelní společnosti, které patří u nás k tomu nejlepšímu a sice Agenturu Hanzlíček Praha a agenturu HÁTA Praha. K nim se přidávala i některá divadla, z nichž nelze opomenout divadlo SEMAFOR s legendárním Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou v hlavních rolích v představení "Zimmer frei".

Hloubku svého herectví ukázali Jana Hlaváčová a Petr Kostka v milostné romanci Smíšené (po)city.

Smíšené (po)city

 Mimořádným zážitkem bylo komediální herectví členky Národního divadla v Praze Ivy Janžurové v autorské komedii Vrátíš se ke mně po kolenou, která se na jevištích po vlastech českých, slovenských i zahraničních hraje nepřetržitě už 20 let. 

S obrovským nadšením přijali diváci poličanské scény dva vynikající protagonisty scénaristu, dramaturga, textaře Zdeňka Svěráka a hudebního skladatele Jaromíra Uhlíře. V průběhu večera zazněla celá plejáda písniček, hlavně obou autorů, ale vyvrcholením byl závěr vystoupení, kdy Zdeněk Svěrák pozval na jeviště pěvecký sbor žáků Základní školy z Dubence. Ti si Zdeněk Svěrák a Jaromír Uhlířpřipravili píseň "Chválím tě země má" v domnění, že bude na pořadu a oni si ji s protagonisty pořadu zabroukají. Jaké však bylo pro všechny překvapení, když Uhlíř nahodil v několika taktech  melodii a vyzval sbor, aby začal zpívat a sám je se Svěrákem doprovázel. Mladí zpěváci - dnes už skoro dospělí lidé -  na tento zážitek určitě nikdy nezapomenou.   

V samostatných pořadech jsme viděli  člena činohry Národního divadla Miroslava Donutila, Jiřinu Jiráskovou, v té době ředitelku Divadla Na Vinohradech, či člena Vinohradského divadla Petra Haničince. Pochopitelně, že v době své největší slávy nechyběl v celkové dramaturgii ani Petr Novotný, jednou sám, podruhé s Karlem Šípem. Velikým zážitkem byl pořad Karla Černocha a Jiřího Wimmra. Zvláště scénka, kdy Wimmer jako učitel učí svého žáka na housle - ačkoliv byla několikráte uváděna v televizi - patřila k tomu nejlepšímu, protože ukázala, jak skutečného herectví byl Jiří Wimmer schopen a jak byl v divadle opomíjen. V dalších samostatných pořadech jsme viděli i Jaroslava Satoranského s klavírním doprovodem  Karla Bartáka, který složil překrásnou hudbu k seriálu "Zdivočelá země".


Vrátíš se ke mně po kolenou

Se svým vynikajícím komediálním herectvím se představila členka Národního divadla Iva Janžurová, která ve své autorské hře Vrátíš se ke mně po kolenou prokázala, jak velikou herečku má české divadlo. 

Divadlo klauniky z Brna

Divadélko Na zámku hostilo také Divadlo klauniky z Brna s představením Don Quiote de La Ancha v režii Bolka Polívky. Byla to vlastně volná verze románu M. Cervantese Saavedry, která se zalíbila publiku v celé Evropě a zanechala vlnu potlesků a výbuchu smíchu. Bylo to také tím, že před diváky předstoupili 23 cm vysoký profesor španělského jazyka a 120 kg Ancha, pracující jako vychovatelka v kominickém internátě ve Šlapanicích v kostýmech Dona Quichota a Sancho Penzy. Všichni si užívali chvíle, strávené bláznivinami tohoto rytíře, který nakonec dosáhl toho, že mnozí z přítomných se na chvíli cítili být herci.

Byly to krásné chvíle, kdy naplněné hlediště pomalu ztichlo, jeviště osvětlily dva reflektory a každé představení zahajovalo úvodní slovo o hře, autorovi a obsazení.
V létě, kdy bylo v sále nesnesitelně a nedalo se skoro dýchat - sál nemá ani základní větrání - každý rád využil krásného prostředí zámeckého prostředí, aby pohovořil se svými nejbližšími o svých dojmech. A po skončení představení? Dlouhotrvající potlesky, u hudebních souborů i přídavky a dlouhé fronty na podpisy vstupenek.
Přes jednoduchost celého zařízení - sálu a jeviště - a technické problémy, vytvořily mnozí účinkující nesmazatelné vzájemné vztahy, které umocnily některé jejich výkony skoro  na nejvyšší vrchol hereckého mistrovství. 

Herci a zpěváci si naše Divadélko velice oblíbili a to přesto, že jeviště je bez základního technického  vybavení a často se muselo improvizovat, protože představení bylo režijně připraveno na jeviště alespoň s normálními rozměry. Vynahradilo to ale vzájemné souznění, které se při každém představení po několika minutách vytvořilo a navodilo vynikající  atmosféru.
A to ještě třeba připomenout, že organizace a vlastní příprava probíhala téměř na kolenou. Petr Baudyš udělal plakáty a překrásné vstupenky (které se dnes považují už za suvenýry), Jirka Sedláček upravil před každým představením jeviště a připravil sedadla a jeho paní Zdena zasedla v improvizované šatně. Jaroslava Stránská, účetní obce spolu s Janou Sládkovou zasedly k pokladně a mohlo se začít. Domácí prostředí pomohla vytvořit i paní Petra Hanáková svými výbornými buchtami, po kterých se o přestávce (a někdy i během představení) jen zaprášilo a vždycky je ochutnali i ti, kteří přísně dbali na svou linii. Všechno se dařilo, protože  malá skupinka organizátorů měla radost nejen z každého představení, ale především z té krásné  atmosféry, kterou jsme lidem přinášeli a z dobrého pocitu, že se něco  podobného v tak malé obci podařilo. Toto desetileté období přineslo na poličanský zámek mimořádné kulturní zážitky, které nebudou dlouho překonány a proto nelze na něj zapomenout.

 


Jedno z nezapomenutelných představení na této scéně byla komedie 

Poslední ze žhavých milenců.
4.jpg

Simona Stašová a Jan Teplý připravili svými vynikajícím výkony vyprodanému sálu  skutečný zážitek. To bylo skutečné herectví, kdy 120 minut se obecenstvo skutečně od srdce bavilo a prožívalo celý děj se srdečným smíchem!  
Proto se tato komedie udržela 6 let  na programu zájezdového  představení se  400reprízami. Jan Teplý už zemřel. Vzpomínáme na něho jako výborného partnera velké herečky a jsme rádi, že jsme toto vynikající představení viděli.                                            
Na podzim letošního roku se komedie znovu vrací na jeviště. Tentokráte  partnerem Simony Stašové bude Petr Nárožný.


 2.jpg

Jedna z největších filmových hvězd poválečné historie se znovu objevila ve filmu. Nikdy nevymizí její výkony z prvních filmů a to především Jiřího Krejčíka "Vyšší princip" (1968) a "Zánik samoty Berhof".
V Bílých Poličanech se představila  jako  divadelní herečka v komedii Roberta Andersona "Víš přece, že neslyším, když teče voda" a v dramatu M. Normanové Dobrou noc, mami, kde  své umění  ukázala  společně s Květou Fialovou.
Jsme rádi, že jsme na jevišti poličanského Divadélka mohli vidět největší   českou  hvězdu filmového plátna.

 


V komedii

"Nebyla to pátá, byla to devátá"
si v režii Jiřího Menzela  výborně zahráli Jana Švandová, Rudolf  Hrušínský a Josef Carda.

1.jpg

Jiří Menzel má rád komedie a já mu nejenom proto rozumím. Po závažných, společensky exponovaných „cajtštycích“ za pár let většinou pes neštěkne. Poprask na laguně, Mandragora nebo Jepe z vršku jsou evergreeny, doufejme na věky. Jestli bude věčně zeleným kvítkem i Nebyla to Pátá, byla to Devátá Aldo Nicolaje, se teprve uvidí.
V Bílých Poličanech bylo nabito k prasknutí a reakce publika byla přesná: smálo se, než v závěru všem černohumorně i zatrnulo. A bylo proč. Ne každý to zažil. Přilepí se na vás ženská, která vás obtulí jako améba. Organizuje vám život, schlamstne vás pro sebe, nesnese nikoho kolem vás a nakonec si pro žití jenom vás dvou spolu až do smrti objedná i vraždu manžela, aby majetek nebylo třeba dělit. Ale může to dopadnout i šťastně. A to právě moc dobře vymyslel Nicolaj.
V agenturní produkci určené ke kočování po vlastech českých a ta Hanzlíčkova patří k tomu nejlepšímu, co Praha venkovu nabízí, neměl Menzel mnoho prostoru, aby vymýšlel složitán scénografická uskupení. Využil zkušeností z moderního filmového střihu a tak všechny proměny prostoru se děly rychlostí spíše zatmívaček a prolínaček s využitím  jednoduché, pomalované plenty.11.jpg
Trojice aktérů na jevišti byla boží. Josef Carda jako Prokop zůstal věrný nováckému přízvisku Retarda, protože proti milostným atakům Evy je zcela bezmocný. Rudolf Hrušínský coby manžel Mario drží nad milostnými výstřelky ženy bohorovný nadhled, neboť pro jeho postavu jsou vysvobozením. 
„Ta Švandová nestárne,“ zaslechl jsem o přestávce v kuloárech. Je to pravda. Jana Švandová (Eva) hraje stále v inscenaci prim. Září chválabohu hlavně herecky. Na adresu její postavy - i v plavkách - je možno  uznale pokývat hlavou. Tuto svou přednost využila v pohodovém pořadu  České televize "StarDance - když hvězdy tančí".
Hra má v sobě erotický náboj a Jiří Menzel o ní říká: "To je pro mne ten správný "bulvár". Divadlo bez "velkých myšlenek", o to blíž k poznání člověka." A jako perfekcionalistický režisér si nechává záležet i na "bulvárních" erotických detailech. 
Proslýchá se, že mnohé z postav autora komedie Aldo Nikolaje spatřily prý světlo světa  za středověkými hradbami Fossana, pod prejzovými střechami staletých kamenných domků, jejichž zdi zvučí kovovými hlasy kladívek místních kovotepců. Mezi více jak čtyřiceti texty pro divadlo najdeme celovečerní komedie, jednoaktovky i monology. Sociálně laděná dramata z počátečního období vystřídaly komorní hry, které začal Nicolaj psát pro své přátele. U nás se stala nejúspěšnější hra Tři na lavičce, která se dočkala šesti divadelních inscenací a uvedla ji také Česká televize, dále hra Šestkrát do černého  a komedie Nebyla to pátá, byla to devátá (Non era la quinta era la nona). 

150. repríza se uskuteční v březnu  2009 v Národním domě v Trutnově.



Další úspěšná komedie
"Víš přece, že neslyším, když teče voda"

v.jpgvv.jpg

ukázala herecké mistrovství  Petra Nárožného a Václava Vydry.  To, co se odehrálo na jevišti poličanského divadélka, bylo  herecké umění plné hlubokého prožitku, které díky rychlému navázání kontaktu s diváky i v poslední   řadě, uchopilo každého za srdce. Ti, kdo ten večer přišli, nikdy nezapomenou, protože byli svědky nejen mimořádné herecké kreace, ale především vkusné zábavy.

Byla to vtipná a profesionálně provedená divadelní konzervačka, směřující k divákovi s poukazem na lidské chybování. Je důležité, aby se hříček zmocnili dobří herci, což se v tomto předstravení stalo.
Kdesi za salvami osvobozujícího smíchu je pak možné nacházet výzvu k pochopení lidských slabostí, jejímž jediným možným řešením je odpuštění, neboť lidstvo se je jinak řešit nenaučilo.

O vynikajím provedení a mimořádném ohlasu svědčí to, že tato komedie měla premiéru 11.listopadu 1998 v Divadle ABC v Praze. Do poloviny roku 2003 účinkovala v představení Kateřina Herachovcová a do listopadu 2007 v roli Hariety účinkovala Jana Brejchová.

Letos,  20.března 2009 se  v Bránickém divadle v Praze uskutečnila 500. repríza !!!! 


Lekce lásky (Zdeněk Zelenka)
Tři poněkud lechtivé, ale půvabné hříčky z Boccacciova Dekameronu. Autorem "lehce" galantní a pošetilé komedie, utkané z boccaciovských vyprávění je známý filmový a televizní scénarista a režisér 

Lekce z lásky 2.jpg

Zdeněk Zelenka. Příběh váženého boloňského zlatníka, ale i zároveň oklamaného manžela Ansalda Vergellesiho, jeho mladé manželky Leonetty, očekávající naplnění přirozené ženské touhy po dítěti a lásce, důvtipné a intrikující Peronelly i přitažlivého mladého zlatníka Tofana a jiných postav této komedie, se stal pestrým dějovým propletencem s celkou řadou záměn, klamů, choulostivých situací, komických  nedorozumění a překvapení a dal v našem divadélku vyniknout herectví Mileny Steimasslové, Jana Čenského, Jindřicha Bonaventury a Ivanky Deváté.

 


Štika k obědu

Šika k obědu 3.jpg

"Hrůzostrašný" příběh o vysoce podivuhodné aféře, ke které došlo Léta Páně 1838 na venkovském sídle nedaleko města Neuruppinu, provází kramářská píseň. 

 

Slyšte, mládenci a panny krásné, 

starou píseň v novém vydání. 

Když ji zpívám, obecenstvo žasne,

někdy se i vzbudí ze spaní. 

 

Tři obstarožní sestry Heckendorfovy, Cecílie (Květa Fialová), Šarlota (Libuše Švormová) a Klementína (Naďa Konvalinková) bohaté majitelky akcií proslulého pivovaru, se jako vždy na léto uchylují do svého venkovského sídla. Každá z nich má docela jinou letoru, ale všechny tři jsou staré panny. Je tu s nimi ovšem věrný Rudolf (Václav Postránecký), který zastává ve službách, jež trvají už třicet let, “holku pro všechno”. Stěhuje nábytek, nosí kufry, nakupuje, vaří, obsluhuje a poskytoval i služby zcela intimního rázu, které slečny zavazovaly... . A tu náhle Rudolf trvá na tom, aby své závazky splnily a sestry dojdou k závěru, že se ho musí zbavit. Jenže - kdo jinému jámu kopá. Silné obsazení, které vyvrcholilo hereckým koncertem všech protagonistů. 


Tři na lavičce

Tři na lavičce plakát.jpg

Další z her Aldo Nikolaje nás zavedla do citlivého prostředí lidského stárnutí. Na scéně našeho malého divadélka jsme viděli dojemný příběh dvou osamělých mužů, kteří se těžce vyrovnávají s nevděkem a nepochopením svých blízkých. Bručouna Silvestra i rezignovaného Luigiho sbližuje marné hledání odpovědi na mučivou otázku, k čemu tady vlastně jsou. Ale jejich setkání se stárnoucí slečnou Ambrou je doslova školou životního optimismu. I v té nejprekérnější situaci hledejme něco dobrého a hlavně neztrácejme elán!

Tohle sděluje herečka Květa Fialová svým partnerům - Petru Nárožnému a Ladislavu Trojanovi.

Tři na lavičce _05.jpg

Představení, které nastudoval režisér Pavel Háša je důkazem, že když je napsán dobrý text, přijde dobrý režisér a sejde se dobrá konstelace lidí, zrodí se najednou mimořádná věc, která osloví služku i universitního profesora. Je to krásné, srozumitelně, je to umění. Všichni herci byli na naší scéně jako doma a proto docházelo v tom magickém prostoru jeviště k jakémusi vyzařování a pnutí, které se okamžitě přeneslo do hlediště.
Zkrátka Květa Fialová, Petr Nárožný a Ladislav Trojan měli v Poličanech svůj vynikající den!


HRADIŠŤAN a Jura Pavlica

Veliký úspěch získal  soubor Hradišťan s primášem Jurou Pavlicou.
Byl v Poličanech dvakrát. Poprvé v pořadu "Večer po slunovratu" v zámeckém parku a podruhé v nejkrásnějším vánočním koncertu.
Soubor, který vystoupil na hudebním nebi na stupně nejvyšší a drží se tam už padesát let. Soubor, který zachraňuje českou píseň v nefalšované podobě a vnáší do moravské hudby nové prvky a nástroje a přitom se nebojí podnikat spanilé jízdy do jiných muzikantských žánrů - do folku, do rocku, jazzu i do muziky zvané vážné. Samotný Pavlica je dnes takovou hudební všestrannou osobností, která by zasloužila samostatnou kapitolu. Snad se k ní dopracujeme.                                                                                               


 Vstupte! ...

Bez názvu - 3.jpg

Mimořádný úspěch měla také komedie  Neil Simona VSTUPTE.  Nebyla jen komediální studií dvou komiků na penzi, ale lidskou hrou o problémech stáří, o odchodu z aktivního tvůrčího života. Nevysmívá se malichernostem, ani "dětinskostem", které sebou stáří přináší, a nečiní z tohoto úseku života onu poslední a nejsmutnější kapitolu. V této komedii vystoupili dva báječní herci Petr Nárožný a Ladislav Mrkvička.
Prozíravý režisér Pavel Háša dal hercům maximální prostor k vytvoření brilantních portrétů věčných komediantů. Jejich společné setkání na jevišti se stalo představením vyzrálých kumštýřů. Oba totiž věděli, o čem hrají. Oba báječné herce doplňovali v epizodních rolích Libuše Švormová a Jan Čenský.

 



Smíšené pocity                                                    

Kostka.jpeg

Hlaváčová.jpg

Milostná romance lidí středního věku je dosti riskantní námět pro komedii, ale Smíšené (po)city uchopily toto téma s tak chytrým humorem a lidskostí, že si právem zasloužily svůj obrovský divácký úspěch. Bylo tomu i v Bílých Poličanech, protože tato komedie plná ozdravujícího humoru se pyšní také mistrně herecky zvládnutým  inteligentním  dialogem Jany Hlaváčové a Petra Kostky, jímž je publikum vtaženo do děje plného lásky a sexu lidí starších šedesáti let.



vratis-se-ke-mne-po-kolenou-cinohra-branicke-divadlo-39967.jpg

Komedie Vrátíš se ke mně po kolenou má poměrně jednoduché téma, které vyplývá z odpozorovaných a přirozených vlastností lidských vztahů, které nastávají po letech manželského soužití a ústí do dramatického východiska, které je v nastalých situacích neobyčejně komplikované a díky fantazii hlavní postavy také značně romantické. A přesto tato romantická nezvyklost, byť silně stylizovaná a nadsazená, se vzdaluje podstatě reality natolik, aby postrádala typičnost vpravdě českou a současnou.

Hlavní role je ušitá přímo na tělo Ivě Janžurové, která s touto rolí září - v doprovodu svého manžela Stanislava Remundy - na jevištích v celé republice už 20 let! 


V Bílých Poličanech se  představilo i Divadlo Bez zábradlí Praha  hrou Bernarda Sladeho

Každý rok ve stejnou dobu

title2.jpg

Osudové setkání dvou lidí. Brilantní komedie, která oslovila diváky na celém světě. Je v ní víc než 

lechtivá zápletka a rozverné situace. Rozpětí pětadvaceti let, v němž se mění chování, oblečení i názory obou protagonistů, vytvořily kalendář událostí a nálad, které zmítaly v rozpětí let 1951 až 1975 americkou společnost.

V režii Jiřího Menzela excelovali  Veronika Freimannová a Zdeněk Žák.